Cape Verde- Barbados

14 dnů života v pasátech...

24.11. Sao Vincete, Mindelo

 Barbados (2.024 NM)

Text a foto: Radovan Soldát

24.11. po 16h hodině vyplouváme z Mindela. Chtěli jsme dříve, ale v poledne zavřeli obchody a čerpací stanici (jako každý den, takže nás to překvapilo) a my museli tudíž čekat do 15h kdy znova otevírají. Vždyť je to jedno. Kam spěchat? Co je pár hodin zpoždění, když je před námi cesta dlouhá přes 2.000NM a bude trvat při skeptickém výhledu 20 dnů. Potichu však doufáme, že bude foukat 15 – 20kn, což slibuje i předpověď na dalších 7 dnů, a budeme tak na Barbadosu dříve.

Pro jistotu po vyplutí připíjíme s Neptunem. Snad mu Tuzemák chutnal a splní naše přání stabilního větru ?

Ráno jsem byl ještě na policia maritima vyřídit výstupní papíry. Musí se navštívit dvě kanceláře (stejně jako při check in). Jedna pro lodě a druhá pro lidi. V té pro lodě si nechávají při check in lodní doklady, které vrací při check out a zaplacení poplatku 650 escudo (asi 6,5EUR). Vše bylo vyřízeno bez problému do půl hodinky. Musím opět znovu pochválit úředníky z Cape Verde. Na nic si nehrají a dělají ochotně svoji práci.

25.11. vítr z E o síle do 20kn, vlny chodí ze zadu tj. z E ty největší mají výšku do 3m. Nebe bez mráčků, slunečno. Nebudu dále rozepisovat den po dni jaký byl vítr, počasí, vlny a kolik jsme upluli za 24 hodin námořních mil. Takovou tabulku naleznete na webu v sekci „fotky / mapy a pozice“. Pokusím se počasí po dobu celé plavby shrnout neboť bylo opravdu 14 dní stejné.

Počasí na Atlantiku je velmi příjemné. Ani vedro ani zima. Přes den to na sluníčku trochu pálí, což je v kombinaci s větrem, který ochlazuje záludné. Ve stínu (museli jsme už vytáhnout sluneční plachtu nad kormidlem, která byla po celou plavbu z Chorvatska schovaná) nebo v lodi, ale není přes 30°C a v noci se teplota pohybuje kolem 25°C, ale kvůli zmíněnému větru to chce triko s dlouhým rukávem. Jinak nám od Gibraltaru (kde jsem si koupil nový nepromok !) nespadla ani kapka. Mokrý jsem byl jen jednou a to když se při větru kolem 20kn najednou někde zezadu přivalila vlna 2x větší než všechny ostatní. Byl jsem u kormidla a seděl k větru a vlnám zády. Uslyšel jsem nezvykle silnější hukot, než jsem se ale stihl otočit- jo reakce už jsou pomalejší, tak jsem ji měl za krkem. Celý kokpit se naplnil jako vana až po lavičky a pozvolna přes záď lodi odtékal. Až poté jsem si všiml, že neodtéká jen zadem, ale také otevřeným okénkem do Martinovi kajuty. Vzadu na pravoboku. Myslím, že Martin zrovna spal nebo co, každopádně když za pár sekund vylezl tak vypadal jako po koupeli. No aspoň měl další hoďku co dělat. Takovéto jasné počasí nám vydrželo téměř až do konce plavby. Vítr byl také po celou do stabilní z E. Občas se lehce stáčel k S a jindy zase k N. Ale bylo to opravdu jen o max. 15°. Síla větru se pohybovala po většinu doby mezi 4 a 5 stupněm beauforta, tj. 11 – 21 kn. Velmi zřídka a na krátkou dobu opadl pod 10kn a nebo naopak zesílil přes 25kn. Vlny byli úměrné síle větru a jejich velikost se pohybovala mezi 1 a 3m.

Práce s plachtami byla minimální. Většinou jsme vezli celou genu na spinakrovém pni a hlavní buď celou na motýla

a nebo mírně refovanou na zadobok. To aby nestínila genu. Na spinaker nepřišla řada.

Přesto, že loď jede naprosto klidně v pasátem vyfoukaných kolejích a v rytmu chill out se lehce pohupuje ze strany na stranu je potřeba stále myslet na bezpečnost. Při plavbách v Chorvatsku jsem snad nikdy nevytáhl harnesy (prsní úvazek). Zato tady si bez zajištění z kokpitu netroufnu a i většinu doby v kokpitu je mám na sobě. Důvod je prostý. Stačí se zamyslet co se stane, když nebudu zajištěný a půjdu na příď. Vzhledem k popsanému počasí se v 99,999% a možná i víc nestane nic, ale co když o něco škobrtnu nebo mi uklouzne noha na vlhké palubě a nebo přijde větší vlna a loď se nakloní více než jsem čekal ? Co pak ? No pak už vůbec nic, protože ten druhý z posádky pravděpodobně spí v kajutě a loď řídí autopilot. Něž si všimne toho, že tady někdo schází mohou uplynout i hodiny. Co pak obrátit o 180° a plout zpět. To zní logicky, ale stačí odchylka o pár stupňů a už se pohybujte stovky metrů možná míli od původní stopy. Nehledě na to že člověk ve vodě taky nestojí na místě, ale je snášen vlnami a větrem. I kdyby to zjistil jen po pár minutách je šance, že zahlédne hlavu ve vlnách mizivá a v noci to je úplně beznadějné. Třeba mě najde jiná loď, asi ne- potkali jsme za celou plavbu celkem dvě. Tak se MOB (man over board) s přibližnou polohou nahlásí na SARSAT nebo jinou záchranou organizaci a ti uspořádají pátrací akci po jednom člověku v prostředku Atlantiku. Hmmm taky dost naivní. Když se nad tím člověk zamyslí tak si dobře rozmyslí jediný krok po lodi bez harnesu. Můj závěr je, že pokud vypadnu z lodi tak šance na přežití je nulová. Při takových vzdálenostech od pobřeží je posádka lodi opravdu odkázaná jen sama na sebe a to je si potřeba si stále uvědomovat. To samé platí o zacházení s lodi. Rozhodně se nevyplatí jet pořád na hraně a snažit se dostat z lodi 100% rychlosti. Volili jsme vždy spíš s menší plochou plachet taky aby loď netrpěla a plavba byla i pro posádku příjemná. Protože spousta částí lodi je bez náhradních dílů a za plavby neopravitelná. Přes to všechno je nádhera sedět za kormidlem a koukat do dáli, kde se spojuje moře s nebem. Mít naprosto čistou, skoro bych řekl prázdnou hlavu. Žádné telefony, emaily, stres … jen sedět za kormidlem a pozorovat to nekonečno kolem sebe. Vím, že spoustě z vás to může připadat jako nuda, a ona to taky je nuda, ale užívám si to.

4.12. 6:00 vůbec se mi nechce z postele, ale co se dá dělat. Nikdo jiný to za mě neodkroutí. Venku je tma jako v pytli. Musím dnes konečně navrhnout provedení korekce lodního času aspoň o 2 hodiny do mínusu. Jedem stále podle časového pásma Cape Verde. Na těchto ranních službách se mi vždy líbilo, že hned svítalo a pak už to nějak ubíhá rychleji a dá se něco dělat. Teď když jedeme směrem na západ a neposouváme čas tak svítá až v 7:30. Stelu si deku na lavičku vedle kormidla, abych v pololeže, jedním okem hlídal autopilota a možná ještě nějakou tu minutu si přidal a vyčkal svítání. Ani pořádně nedolehnu a ozývá se mi za hlavou cvrkot navijáku. No jo vždyť já včera večer nahodil. Posledního tuňáka jsme ulovili předevčírem, měl asi 7kg

Dělali jsme z něj fried fish ala kapitán Iglu s bramborovou kaší. Tatarka bohužel nebyla. No a včera pro změnu byl upraven do podoby red curry tuna s rýží. Večer jsem usoudil, že máme v lednici poslední porci tuňáka a je pro potřeba v předstihu políčit. Co kdyby to tentokráte trvalo déle a my pak museli trpět hladem. Netrvalo. Mohl počkat aspoň do svítání. Než se otočím abych utáhl odvíjení vlasce, mam to asi 30cm za sebou, už rybka stihla vytáhnout přes 70m. Už podle rychlosti jakou se odvíjí vlasec, potažmo řve cvrk se dá usoudit, že to asi nebude žádná čudla. Utahuji, utahuji už to více nejde, ale stále odvíjí. Sice pomaleji, ale už je venku přes 80m. Ufff to bude dřina to namotat zpět, pokud se mezitím neutrhne. Pak mě napadá, že jedeme dost rychle a proto je tah tak veliký. Mezitím už se objevil na palubě Martin. Něco brblá o pitomé rybě a proč prý ještě nespí jako všechny hodné rybky? Beru udici do rukou a začínám navíjet. Zatím to probíhá asi tak, že 0,5m navinu a ryba 1m vytáhne. Vzpomínám na navijáky, které jsem viděl v obchodě na Gran Canaria. Byli asi 3x vetší něž ten co máme. Teprve, když Martin zarefuje genu na 1/3 a loď zpomalí z 7kn na 3kn daří se mi navíjet. Je to dřina, po 15 minutách už necítím ruce, tak se střídáme. Martin se po dalších 10 minutách dostává na stav počítadla 7m. To je divné. Ostatní ryby jsem už od vzdálenosti 10 – 15m  vlekli po hladině a tahle ne a ne vystrčit ploutev. Svítím baterkou do vody za loď a Martin přitahuje dál. 5m a vlasec jde z prutu kolmo do vody, už nejde přitáhnout ani kousek a jen cvičí s prutem doprava a doleva za lodí. Sleduji pohyb prutu baterkou a najednou vidíme stín na úrovni zádě lodi. Očividně se snaží zajet pod loď, ale vlasec ji nepustí. Je tma, jen světlo z baterky a měsíce, vlny a zkreslení vodou. Těžko říct co to je a jak je to veliké. Vzpomínám na fotky 2m – 3m mečounů co měli na recepci v Pasito Blanco. Minutu diskutujeme o tom co to je a jestli to odříznout už teď a nebo se pokusit to vytáhnout do lodi. Prut neustále kmitá z leva doprava. Nakonec se rozhodneme, že zabojujeme, a když to bude mít meč a nebo velké zuby taky rychle odříznout vlasec. Snažíme se vytáhnout rybu na udici, ale pořád zbývají 4m. Ryba je asi 2m pod hladinou a průhyb prutu (na němž se píše 2s 500g) jasně říká, že takhle to nepůjde. Musím si někde zjistit co ty údaje na prutu a navijáku znamenají, a jak těžkou rybu na tom vlastně mohu tahat. I když mi to bude stejně na nic, ledaže bych napsal k návnadě cedulku „max. nosnost 7,5kg!“ a doufal, že jsou ryby disciplinované a nebudou mě a prut přetěžovat. Takže stanovuji novou taktiku. Vytahuji pracovní rukavice dávám si jednu na pravou ruku, stoupnu na zadní plošinu a těsně nad hladinou chytám vlasec a omotám si ho několikrát kolem dlaně. Druhou rukou se držím zábradlí. Martin teď může pustit prut a dát ho někam stranou, aby nepřekážel. Takže na tři se pokusím rybu jedním rychlým, dlouhým tahem dostat na zrcadlo (koupací plošina) a tam ji nějak zpacifikovat. Musím ji dostat dost nad vodu, protože hrana zrcadla je asi 0,5m nad hladinou. Raz, dva, tři … zabral jsem jako bejk a ryba vylítla až do průchodu ke kormidlu. Teda hlavou. Zbytek těla je na zrcadle. Je to tuňák a jakej.

Má už toho asi taky dost. Ani se moc necuká. Pak už procedura jako u menších kolegů. Přidržet a píchnout nožem shora do hlavy. A je to. Uvazujeme mu provaz kolem zadní ploutve a věsíme ho na konstrukci solárů, kde jsou připraveny kladky na vytahování člunu. Je lehce po 7h. Martin jde spát a já beru kýbl a kartáč a jdu čistit záď lodi. Plachty už zase celé venku a uháníme 7kn vpřed. Po 10h Martin vstává a jdeme tu rybku zpracovat. Po přesném přeměření zjišťujeme, že délka je 1,2m steak typu podkovy z nejširší části těla by měl po obvodě 65cm a váhu odhadujeme někde mezi 15 a 17 kg. Je mi jasné, že to co nás čeká nebude klasické kuchání ryby, ale spíš porcování prasete. Za chvíli se loď mění v masokombinát. Martin na zádi stahuje kůži a pak vyřezává od páteře 4 dlouhé „svíčkové“. Já je dole krájím na 2cm vysoké steaky a ukládám do připravených nádob. Steaků velkých jako dlaň v sashimi kvalitě je celkem 32 ks a další cca. 2kg krásného masa nakrájeného na kostičky dávám do další nádoby. Je to celkem asi 9 kg masa a ještě tak kilo na polévku. Co s tím budeme dělat? Kdyby teď přijel na návštěvu autobusový zájezd tak je v pohodě nasytíme. Odřezky, které normálně necháváme na polévku vyhazujeme. Budeme rádi když sníme ty steaky než se zkazí. Je 11:30 když je vše uloženo v lednici a loď zase uklizená. Je pořádné horko (30°C ve stínu) a tak skáču na laně za loď a dopřávám si tryskovou koupel. Voda má kolem 25°C a je nádherně čistá. Na dno sice nedohlédnu, hloubka Atlantiku se v těchto místech pohybuje kolem 2 – 3 km, ale krásně to osvěží. Dnes volím raději kratší koupel neboť mi dochází, že jsme třeba těmi odřezky mohli něco většího přilákat, a teď to zrovna pluje za lodi a čeká jestli ještě něco vypadne L Vše dobře dopadlo a na oběd máme první dávku steaků osmahnutých na pánvičce jen s kořením a kapkou citrónu. Samozřejmě bez přílohy. Až do odvolání vydávám zákaz vyvěšování čehokoli přes palubu na co by se mohla chytit ryba, tj. včetně lana bez háčku a kýble na provazu. Nesmíme nic riskovat.

05.12. od včerejška se konají na lodi tuňákové orgie. Připravujeme ho na všechny možné způsoby a ke všem jídlům. Tak například dnes k snídaní máme tuňákovou omeletu s vejcem, k obědu steaky (každý aspoň 3ks)

Jsou naložené v jogurtu a chilli papričkách. Přílohy jsou zakázané. K večeři sashimi a tatarák. Pokud vydržíme toto tempo taky to snad do 3 – 4 dnů sníme a nestihne se to zkazit. 1kg steaku ve vlastní šťávě zavařujeme do sklenice. Uvidíme jestli byl postup správný a maso vydrží. Zkouším také nakrájet asi 0,5cm proužky a solené vysušit. Musíme to nějak zpracovat. Úplně mě drtí myšlenka, že by se to krásné maso mělo vyhazovat. Škoda, že tu všichni nejste s námi. Ani nevíte jak rádi bychom se podělili.

6.12. po dlouhých dnech jasné oblohy a stálého větru se za námi objevily tmavě šedé mraky označované jako cumulonimbus. Pomalu se k nám blížily po směru větru. Bylo jasné, že nás čeká pořádná bouřka neboli Squalls. Musíme si na to začít zvykat protože v oblasti Karibiku jsou tyto přeháňky na denním pořádku. Když se mraky přiblížily za záď lodi začal vítr rychle zesilovat z 20kn, které byli doposud, na 30kn. Pak už je opravdu jen pár (2-3) minut než se přiřítí vydatné srážky. Takže rychle zavřít všechna okna atd. a hlavně, a to je potřeba udělat včas, zmenšit oplachtění lodi. Jelikož jsme tam měli vytaženo úplně všechno, tak balíme celou hlavní a necháváme asi ½ geny. Zároveň s deštěm zesiluje i vítr až ke 40kn a lehce se stáčí k N. Pozor v takových bouřkových formacích se může směr větru změnit i výrazněji. Celé to trvá max. 20 minut a pak je zase slunečno a vítr se vrací na původní hodnoty. Časem jsme postup ještě vychytali a kormidelník si preventivně obléká plavky. Nastaví autopilota se schová do podpalubí před příchodem deště a ze sucha sleduje zda to autopilot zvládá. Jenže občas se stalo, že už to neutáhle a nebo přišla výraznější změna směru větru a pak se musí ven. No a to stačí 10 sekund a člověk je mokrý na kost. Oblékat si zase kvůli těm pár minutám nepromok a pařit se v tom (venku je 30°C) to taky není ideální. Takže hezky do plavek a spojit to zároveň se sprchou.

7.12. vítr stále z E o síle do 25kn a k tomu se nám s určitou nepravidelností, tak 2 až 3 denně, přidávají přeháňky. Je potřeba neustále sledovat mraky za lodí a odhadovat kdy je potřeba refovat plachty a zavírat okýnka. Při zapisováni pozice v 10h nám zbývá do cíle 219nm. Když vezmeme v úvahu, že denně uplujeme v průměru 140nm, tak se dá předpokládat příjezd na Barbados někdy 8.12. v noci.

8.12. 10:00 od včerejšího zápisu pozice jsme upluli 150nm. Takže když poplujeme touto rychlostí celý den jsme po 21h v Bridgetownu. Celnice je do 22h tak pojedeme přímo do nákladního přístavu a vyřídíme papíry. Po 17 hodině těsně před soumrakem se na horizontu mezi mraky objevuje silueta ostrova a také hojnost výskytu ptactva dává vědět, že břeh je nedaleko.

Je velmi nízký (max. 340m) a spíš protáhly ze severu na jih. My míříme na jižní výběžek kde už je viditelné bíle světlo majáku South point od něj je to do Bridgetownu už jen 7nm. Celé jižní pobřeží je obydlené a září na něm nepřetržitý řetěz světel z domů a pouličních lamp. Předpoklad se naplňuje a před 21h se vážeme k molu v nákladním přístavu, který je téměř prázdny. Až později chápu, že jsme měli štěstí. Normálně tam kotví 2 – 4 cruisery gigantických rozměrů. Vyřízení vstupních formalit trvá asi hodinu. Musím projít tři kanceláře, které jsou vychlazeny na teplotu, která panuje asi teď v Česku. Další trochu otravná věc je že v každé kanceláři musím vyplnit ten samý papír, jako by neexistovaly kopírky. No nic ruka mi neupadla ani jsem neumrzl a odjíždíme na jediné kotviště ve městě. Je to zátoka Carlisle bay na jih od centra. Je tady písčitě dno a poměrně málo lodí. Házíme kotvu na hloubce asi 7m a ta se napoprvé zarývá do písku. A další dny drží i v poryvech přes 25kn.

Takže nezbývá než krátká rekapitulace této cesty z Chorvatska na karibský ostrov Barbados. Plavbou jsme strávili přesně 40 dnů a 13,5h a za tu dobu jsme upluli 5.177nm. Loď až na maličkosti překonala cestu bez úhony a my taky. Teď nás čeká slunný Karibik plný příjemných a milých lidí.